Líbí se ti můj profil a chtěl by si mít podobný i ty?
Založit si profilOblíbené literární žánry
Oblíbení autoři
Moje srdcovky
Moje aktivity
„Překladatelství je odnepaměti prostředkem míru. Překladatelství umožňuje dorozumívání a to zase umožňuje ten typ diplomacie, obchodu a spolupráce mezi cizími národy, který všem přináší bohatství a blahobyt.”
Ach, ach, ach.
Tolik stran a tak plochá kniha.
Velmi záhy jsem získala pocit, že čtu cosi naivního a už se toho nezbavila. V prvé řadě se autorka jako by nedokáže povznést nad to, kde všude studovala a kolik titulů získala, takže pro jistotu hned v úvodu přichází s návodem, jak s předkládaným vyprávěním zacházet. Vůbec nepřipouští informovaného čtenáře, který třeba mohl taky studovat lingvistiku (či cokoliv jiného, nebo který zkrátka „jen” dokáže přemýšlet).
Ta nedůvěra ve čtenáře je všudypřítomná a já se nemůžu zbavit dojmu, že pakliže autor přistupuje k psaní knihy takto, nemůže to dopadnout dobře. Asi žádný čtenář nechce, aby s ním bylo zacházeno jako s nesamostatným blbcem. Všechny ty poznámky pod čarou mají z příběhu udělat asi „něco lepšího”, v konečném důsledku ale působí povýšeně, a všechno to zpětné dovysvětlování děje (jakýmsi voiceoverem) pak jako bychom neuměli sami pochopit, co je dobré a co zlé, jako by nám chyběla nějaká rozlišovací schopnost. Babylonu chybí spád, autorka více vysvětluje než vypráví a veškeré city podrobně popisuje, namísto toho, aby je ukázala. Topí se v množství informací a množství jazykového zkoumání, přičemž vývoj postav zůstal úplně zapomenut.
R.F.Kuang bezesporu umí psát a ví, o čem mluví, pasáže o etymologii, jazyku a jeho systému jsou přesné. Nikdo snad nezpochybňuje, že jazyk umožňuje komunikaci a spojuje lidi, přesto je celý příběh vystavěn proti této své základní stavební premise - na boji mezi rasami a národnostním útlaku. Kdybyste to náhodou nevěděli: Rasismus je špatný (a autorka to nezapomíná připomínat přibližně na každé druhé straně).
Zkrátka a dobře, opatříte-li text rozsáhlým poznámkovým aparátem a odkazy na slavná literární díla, nemusí to z něj nutně dělat umění, spíš to na deset honů zavání pózou.
Chicago, 80. léta 20. století,
Paříž, současnost (2015).
Fiona díky svému staršímu bratrovi dospívá obklopena gay komunitou, později se pro mnohé stane opatrovnicí a průvodkyní posledních dnů. Právě v 80. letech totiž (nejen) v Chicagu propukne epidemie do té doby neznámého onemocnění AIDS. Bezstarostné časy tak velmi rychle vystřídá bezmoc, kdy ji postupně opustí všichni blízcí.
Stigma z minulosti si pak nese s sebou, neschopna se vyrovnat s vlastním traumatem, a své démony pak nevědomky přenese na svou dceru Claire. Právě okolo jejich vztahu se z větší části točí mladší příběhová linka.
Je to dobře napsané, v postavách i ději se lehce orientuje, a vlastně oceňuju i paralelu zachycenou mezi mladými muži umírajícími ve válce a mladými muži umírajícími na AIDS aneb „když přežiješ, ve stáří už tě odcházení blízkých nepřekvapí”.
Nicméně přes všechny nominace včetně Pulitzera jsem se s knížkou nepotkala. Všechny momenty, které mě měly dojmout, na mě působily uměle - asi jako když se snažíte splnit zadání, které je jímavé a srdceryvné už ze své podstaty.
Neříkám to často, ale kdybych Ohromné optimisty nedočetla, na kvalitu mého života by to nemělo vliv. Přitom na první pohled slibují všechno, co v knihách hledám.
„Byl to artefakt lásky - ano, lásky beznadějné, prokleté, sobecké a směšné, ale je vůbec na světě nějaká jiná?”
Nejdřív mě odrazoval název. Říkala jsem si, že nic banálnějšího už skladem nebylo. Nicméně who am I to judge. Pak jsem se začetla a ptala se, proč si to dělám, když na biografiích nic literárně hodnotného nenacházím. Ale příběh Gisle Pelicot měl být napsán přesně takhle. Přístupně a tak, aby ho dokázal číst každý. Aby promlouval ke každému, a aby každý pochopil jeho sdělení. Aby společnost nezpochybňovala trauma a vnitřní bolest jen proto, že to někomu sluší a že se třeba i usmívá (jako by oběť musela automaticky pozbýt své návyky, že…). Aby se společnost zamyslela a změnila se. Aby se už s žádnou obětí nezacházelo jako s obžalovanou. Aby znásilnění nebylo redefinováno jen v legislativě, ale i v naší kultuře.
Gisle Pelicot chtěla svou odvahou zanechat odkaz pro budoucí generace. Doufejme, že se jí to povedlo. Protože „navzdory tomu, co se říká, neštěstí nesbližuje.”
Feminismus, osobní identita, mateřství, homosexualita, otroctví, etnický původ, expanze moderní společnosti, střet kultur, všudypřítomnost Boha...
Jedna knížka a TOLIK témat, přičemž všechna plynou volně a do děje vstupují přirozeně,
bez zbytečného vysvětlování a pitvání, a přesto (nebo právě proto) vás nutí přemýšlet, hledat příčiny, souvislosti a zabývat se důsledky.
Jednotlivé kapitoly představují dopisy, které hlavní hrdinka adresuje zprvu Bohu, posléze své ztracené sestře, díky tomu se s ní velmi snadno identifikujete a do příběhu ponoříte.
Dopisy jsou hutné a svou formou odpovídají spíše deníkovým záznamům a jejich dynamiku podpoří i pozdější zařazení odcizených dopisů od už zmíněné ztracené sestry, které rozsah a hloubku témat ještě rozvinou.
Bolavý, syrový, palčivý, dojemný a skvěle napsaný. Takový je Shuggie Bain.
Sídliště skotského Glasgow, 80. léta, vysoká nezaměstnanost v důsledku zavřených dolů. Matka, která sociální dávky utratí radši za chlast než za jídlo pro své děti. Chlapec, který je už odmala zjevně odlišný od ostatních.
Právě s takovou kombinací faktorů se Shuggie Bain vypořádává každý den.
Pravděpodobně jste už zaznamenali, že autor Douglas Stuart vložil do hlavní postavy románu své alter ego. Považuji tuto informaci za nesmírně důležitou a inspirativní, vezmeme-li v úvahu, že se z popsaného prostředí autor dokázal vymanit, odrazit a navíc uspět ve světě, a to bez jakékoliv okázalosti a obviňování, ať už rodiny nebo systému, (což bývá charakteristickým rysem literatury podobného typu).
Navzdory všemu je z celého příběhu patrná neutuchající a hluboká láska
k matce, která je, ačkoliv syna donutila předčasně dospět a řešit věci, které by žádné dítě řešit nemělo, vylíčena s úctou a respektem, a všechny vnější vlivy jsou ponechány k posouzení čtenáři.
Shuggie Bain je mimořádná kniha, která by neměla ujít vaší pozornosti.
Nestává se mi často, abych (si) řekla, že jsem nic podobného ještě nečetla, pro Vyhoření to ale platí rozhodně.
Na české literární scéně upřímně obdivuju každé vybočení z rodinných traumat.
Zabalit problém vysoké intenzity městské dopravy do příběhu kurýra na kole mi přijde jako mimořádně povedený a originální nápad. Co víc, mám dojem, že Petr Šesták dokázal uspořádat chaos. Ačkoliv ve Vyhoření vrství změť myšlenek a střídá mluvnické osoby klidně větu od věty, pro orientaci v ději to není přítěží, naopak jej dynamizuje. Vlastně mi to dost připomíná právě jízdu na kole, při té se v hlavě mísí témata jedno přes druhé stejně tak, a přesto pojem o tom, kde se zrovna nalézáme, a kam směřujeme, neztratíme.
Pokud hledáte něco svižného a nového, touto volbou chybu neuděláte. Nominace na Literu za prózu budiž důkazem.
Nejzasutější vzpomínka na lidi narušila veškeré mé pořádky.
Po dlouhé době je to kniha, která mnou prostoupila, absolutně mě naplnila, nadchla a upoutala, a dostala se na vrchol mého pomyslného žebříčku knih, se kterými bych chtěla uvíznout na opuštěném ostrově. Jedna kniha, přitom jako byste dostali knihy dvě, tři, deset... Jako by ukrývala samotnou esenci literatury - lásku ke knihám, vášeň k psaní, vhled do literárních krádeží...
»Vždycky jsem si myslela, že každá vydaná kniha je sumou všech knih, které spisovatel zničil, než dospěl až k ní, nebo výsledek všech těch, co vydržel nenapsat.«
»Já se nikdy nestanu spisovatelem, protože chovám k literatuře přímo posvátnou úctu a bázeň.«
»Literatura se nedá zjednodušit ani vykrátit, literatura zůstává a zůstane vždy; výsledkem je literatura, provokativní literatura, která je zároveň odpovědí, problémem, vírou, hanbou, pýchou, životem.«
»Očekávat, že diktatura se přestane chovat násilnicky, když ji necháme být a nebudeme vzdorovat, je sebevražedná iluze, a navíc zbabělost.«
Takové maličkosti irské spisovatelky Claire Keegan zaznamenaly v minulém roce zajímavé prvenství, když byly zařazeny do shortlistu Man Bookerovy ceny jako nejkratší próza v historii.
Povídky a novely jsou přitom, řekněme, autorčinou doménou. Vždyť její nejrozsáhlejší kniha, česky dosud nevydaná Antarctica, čítá 224 stran. Snadno se proto nabízí oslavná hodnocení, kterak se v jejích knihách nenachází ani slovo navíc.
Já si na psaní Keegan cením právě toho, že nepotřebuje vše doslovně vysvětlovat a především lacině ždímat emoce, spoustu toho nechává mezi řádky a spoléhá na vědomosti čtenáře.
Pro případ, že by tyto chyběly, je český překlad opatřen doslovem Denisy Novotné, která v něm mimo jiné vypočítává dokumenty, studie, písně či filmy, v nichž bylo téma Magdaleniných prádelen zpracováno. (Jestli neznáte skladbu Magdalene Laundries od Joni Mitchell, najděte si ji na Spotify. Je dokonalá.)
Nakonec se bohužel musím přiznat, že jsem byla při čtení značně ovlivněna kritikou překladu od Alice Hyrmanové McElveen. Mojí prvotní reakcí na ni byla otázka, zda bylo cílem způsobit překladatelce Haně Ulmanové trauma. Teď ale velmi oceňuji, jak důkladně kritika zpracovala nepřesnosti, kterých se český překlad dopustil, a že jsem si tak některé věty mohla přečíst bez změny či posunutí významu. Pochybení se bohužel netýkají jen nepochopení irské angličtiny, nýbrž také citu pro češtinu, kdy jsou některé britské idiomy přeloženy mechanicky bez toho, aniž by byl důsledně promyšlen a použit jeho odpovídající český ekvivalent. Minimálně tohle mohla (měla) odhalit redakce.
A tak doufám, že pokud nulová sazba DPH na knihy něco opravdu pozitivně ovlivní, bude to patřičné ohodnocení překladatelů, redaktorů a korektorů, jejichž výběr bude zohledňovat schopnosti s ohledem na význam zpracovávané látky, nikoliv jimi poptávanou odměnu, která se pochopitelně ruku v ruce s odborností a zkušenostmi navyšuje. Nemusí se nutně snižovat cena knih, za kvalitu si mileráda zaplatím a věřím, že je nás takových víc.
